EXPEDICE Č.1 SLOVENSKO

Dostal jsem nápad podívat se po kamarádech z vojny nejen z Čech, ale také ze Slovenska. Mnoho nadějí jsem si nedával, ale vždycky můžete litovat jenom toho co jste neudělali. Manželka napekla řízky na cestu a v pátek ráno jsme vyjeli směr Slovač. Okolo poledne jsme po pár zastávkách dorazili na hranice. První v seznamu pohřešovaných byl Jan Malovec. Záchytný bod - Suchá nad Parnou. Po oslovení několika domorodců jsme objevili jeho bratra, který nás informoval o tom, že Janko je v ústavní péči po těžké havárii asi před 15 léty. Zpráva o tom, že někdo z Čech hledá Jana Malovce se šířila dědinou rychlostí blesku. Než jsme dojeli asi už počtvrté na náves, čekala na nás Janova švagrová z místní prodejny potravin, která nám dala na Janka kontakt a ještě mu zavolala aby na nás čekal. Pečovatelský ústav ve, kterém Jano dnes žije byl asi 25 kilometrů od jeho původního bydliště a nachází se v malém městečku Križovany nad Dudváhom.

Zde jsme se sešli. Vzal jsem si sebou tablet s fotografiemi a tak jsme si u nich zkoušeli osvěžit paměť. Někdy dokonce i úspěšně. Jano se po havárii vrátil do života i když z jeho vyprávění to nebyla cesta jednoduchá. Dnes bere život takový jaký je a i s jeho handicapem slíbil, že se na podzimní setkání těší a že se určitě dostaví. Z něho by si měli vzít příklad ti, kteří se ještě jasně nevyjádřili nebo z nějakého důvodu váhají.

Při tomto krátkém, ale milém posezení mě Jano ještě řekl, než jsme se rozloučili, že tady ve stejném městě ještě žije další z našich bojovníků Vlado Brázdovič. Dlouho jsem se nerozmýšlel a po prvním zastavení u krámku s botama jsem zjistil Vladovu adresu. Otevřít mě přišla jeho žena, které jsem nechal na sebe kontakt a čekal jsem, že se mě Vlado ozve. V neděli večer, když jsem dorazil domů tak se Vlado ozval. Měl trochu výčitky, že si na mě nepamatuje což je asi problém nás všech. Každý si pamatuje ten svůj okruh lidí se kterými trávil většinu času a někteří ani to ne. Hold už nám není dvacet. Naopak mě ale Vlado překvapil na kolik dalších jmen, hlavně ze Slovenska, si pamatuje. Už se těším až si spolu ještě zavoláme a probereme další možné kontakty.

Z Križovan nad Dudváhom jsme se vydali do Šuran kde jsme měli hledat Jana Kováče. Po dlouhém hledání jsem Jana Kováče našel, ale bohužel ne kterého jsme hledali. Tento pan Kováč byl velice ochoten a dělal vše, aby nám mohl pomoci. Přes mobilizaci všech dostupných sousedů i náhodných kolemjdoucích i přes městskou policii se nám Jana Kováče nepodařilo najít. Při loučení mě Ing. Kováč ještě řekl, že až přijedu domů abych mu poslal fotografii J. Kováče a že se po něm ještě podívá. Srdeční lidé žijí na Slovensku.

Další v pořadí byl František Šimkovič. Do Nitry díky předešlému marnému hledání J.Kováče jsme přijeli už v podvečer a Nitra nejsou Kocurice. Ještě bych se asi pokusil o větší snahu Frantu Šimkoviče sehnat, ale přijeli jsem na sídliště kde byl jeden panelák vedle druhého a přišlo mě to jako hledat jehlu v kupce sena. Nadcházejicí večer k nějakému hledání také nepřispíval a tak jsme pokračovali do Solčan za Karolem Babčanem, kde jsme měli také zajištěné ubytování v Rybářské baště.

SOBOTA 16.4.

Vstali jsme o půl sedmé a po snídani bez dlouhého otálení jsme vyjeli na další etapu. První zastávka Palo Galo a jeho rodné Kocůrice. Malá pěkná dědinka kde jsem předpokládal, že informace jak se dopátrat na Pala bude jednoduché. Při prvním zastavení na okraji vesnice jsem zjistil, že to tak jednoduché jak se zdálo nebude. Starší pán, kterého jsem kontaktoval jako prvního se rozhledl po dědině a takovým gestem, jako praotec Čeh řekl tady zůstaneme, řekl tady to jsou všechno Galovi. Každý dům jsou Galovi. Po delším vyptávání jsme našli Palův opuštěný rodný dům a následně jeho kamaráda, který nám řekl, že Palo bydlí v Praze a dal nám na něho tel. číslo. Tím byla naše mise splněna a pokračovali jsme do Piešťan.

I tady jsme někdy marně přemýšleli jak je to možné, že už jsme nějaký jiný.

Pepa Repa, ten mě dal. Nejdříve Prusy, tam jsem dostal kontakt na Pravotice v Pravoticích  na Bánovce nad Bebravou. V Bánovcích jsem zmobilizoval několik sousedů až jsem se dopátral na Jožova zetě a ten s námi jel na zahradní kolonyi, kterou bych ani náhodou sám nenašel a dovedl nás k Jožovi. Tady jsem zjistil, že Jožo je buď na zahradě nebo na fotbale. Šťastný to člověk.  Přivítali jsme se s jeho početnou rodinkou vyměnili si kontakty a chvilku si popovídali. Jožo mě slíbil, že bude kontaktovat našeho dalšího armádního člena  a že mě pošle kontakt na Čuvalu a teď se už nepamatuju ale tuším, že Fera.

Od Jožky Repy jsme jeli do Skalky nad Váhom kde jsme vypátrali kontakt na Laco Motolu. Našli jsme jeho sestru, která Lacovi zavolala a domluvili jsme se .že si zavoláme až se vrátím do Čech.To musím jěště splnit.

NEMŠOVÁ

Poslední zastávka na Slovensku byla v Nemšové u Ivana Vavruše. K Ivanovi jsme přijeli v odpoledních hodinách někdy okolo páté hodiny. Ivan a jeho přitelkyně nás velice srdečně přivítali a pozvali k nim do bytu, kde jsme poseděli a zavzpomínali si na vojnu a lidi které si ještě pamatujem. Nedaleko Nemšové jsem měl objednané ubytování a tak jsme se rozhodli, že si tam ještě posedíme. Ještě, že Ivan s Ankou jeli s námi. Chata Gilianka kde jsme měli spát byla z technických důvodů uzavřena. Ivan nemeškal a hned vyjednal v Nemšové na stadionu náhradní ubytování kde jsme měli možnost ještě chvílku posedět a dát si nějaké to pivko. Rozloučili jsme se okolo jedenácté a ulehli k zaslouženému odpočinku. Ráno jsme se vydali směr Česká rešpublika.

Při cestě zpátky jsme se vraceli přes Olomouc a  Moravskou Třebovou. Asi dva kilometry od hlavní cesty jsou Linhartice kde bydlí Jarda Skřebský. Nedalo mě to a u Jardy jsme se ještě zastavili.

Velice mě překvapilo jak si Jarda pamatuje i na spoustu detailů, které se mě už nějak vypařili z hlavy No a to byla poslední zastávka náročného víkendu kdy jsme najezdili 1100km po vlastech Českých a Slovenských. Měl jsem toho docela plný kecky, ale stálo to za to. Zase se mě podařilo trochu rozšířit ten pomyslný seznam lidí sloužících v roce 76-78 u HS v Praze. Ještě na závěr celého hodnocení této Slovenské expedice chci poděkovat firmě Jirky Geislera  REBUS-T spol.    s r.o. která mě přispěla sponzorským darem na cestovní výdaje.